Před obědem jsem se od ředitele BIS dozvěděl, že po Česku se potulují ruští špioni. Musím tedy zpozornět, více si všímat osob kolem sebe. Sledovat zda neznámé osoby nefotografují nádraží, zda nenavazují hovory v restauracích, nebo dokonce zda se neprochází před orlojem v Praze rusky mluvící agenti, mnozí i s fotoaparátem. Nedávno si na ruské špiony postěžoval akademik Jiří Drahoš, kterému prý ukradli vítězství v posledních prezidentských volbách. Asi Pat a Mat.

Se špiony máme své letité zkušenosti. Letos tomu bude již 70 let (3.12.1952), co světová média informovala o popravě 11 členů tzv. protistátního spikleneckého centra, vedeného generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským. Média byla plná jejich „dobrovolného“ přiznání ke špionáži. Tento proces odstartoval stovky dalších, začal hon na špiony…. popravy, věznění, ztráty zaměstnání. Lidé spontánně podepisovali petice, požadovali tresty nejvyšší.

Bez špionů by byl svět asi chudší, mnozí z nich se stali dokonce váženými celebritami. Média je hýčkala, na filmy o nejznámějším z nich, britském špionovi James Bondovi 007, se stály dlouhé fronty. Za ta léta jsme si na ně zvykli, mnozí patřili ke světové politice. Bylo tomu v dobách ještě za císaře pána, ale i později za druhé světové války, nebo za časů studené války. Jen jejich metody a vybavení se změnily. Místo zpráv psaných na manžety, místo špionážních letadel, létají dnes stovky satelitů, kamery nás sledují na každém kroku, na každé křižovatce…

Nebuďme ale jen v zajetí ideologie. Špioni často zachraňovali svět před konfrontací, dostávali ta nejvyšší státní vyznamenání. Jedním z těch nejznámějších se stal americký špion Francis G. Powers, který se svým letounem U–2 byl sestřelen 1.května 1960 u Sverdlovska, tedy hluboko nad územím tehdejšího SSSR. Jeho dobrovolné přiznání, které Powers zvolil místo smrtící pilulky, poškodilo postavení USA ve světě. K tomu nutno dodat, že Powers se po čtyřech letech dostal na svobodu, byl vyměněn za sovětského rozvědčíka v USA Rudolfa Abela.

K té spíše úsměvné honbě za špiony patří i Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Švejk za své nadšené prorakouské, tedy provládní výkřiky, se stal podezřelým, byl odveden na policii, posléze šel do vězení. Jeho upřímné přiznání k atentátu na následníka trůnu, jej dostalo do blázince, jako rafinovaný ruský špion stanul před válečným soudem. Jen díky osudu nebyl oběšen za dobrovolný převlek do odložené ruské uniformy, nalezené někde v rákosí u rybníka…

Připomínám těm novodobým jestřábům, že i v minulosti, zde řádili špioni. Byli všude, v každé v každém městě, v každé vesnici, Špioni byli američtí, britští, izraelští, francouzští, jugoslávští… Chci věřit, že ta doba je již dávno pryč.

S honem na špiony, ale přichází také strach, mluvíme zase šeptem a opatrně. V médiích opět slyšíme naučené role. Jiný názor se nepřipouští. Tresty smrtí již nehrozí, ale hrozba ztráty zaměstnání, či vězení tu je. Denně slyšíme válečné bubny. To co se budovalo generacemi po staletí, je v mžiku zničeno. Vlaky plné zbraní směřují na východ. Politici místo o míru, mluví o válce… V místech zasažených válkou umírají i děti na prahu života, mluví se opět o atomových zbraních. Kde zůstalo poučení z posledních válek?